„Kdo má moc, ten má vždycky pravdu – i když lže.“
Karel Čapek
„Demokracie nesmí být jen právem se ozvat, ale především právem být slyšen.“
Neznámý autor
Limity občanské obrany: Proč podáváme „pouze“ připomínky?
Při studiu procesních pravidel Změny č. 2 Územního rozvojového plánu (ÚRP ČR) narazíte na jeden zásadní detail: veřejnosti není v této fázi umožněno podávat námitky, nýbrž výhradně připomínky. Ačkoliv se to může zdát jako slovíčkaření, v rovině správního práva jde o citelný rozdíl v síle vašeho hlasu.
V čem spočívá asymetrie tohoto procesu?
Zatímco u námitky (vyhrazené pro jiné typy řízení) má úřad přísnou povinnost vypořádat se s každým bodem individuálně a detailně, u připomínky je zákonný standard o poznání volnější. Úřad je povinen připomínky vyhodnotit, nicméně procesní nastavení mu umožňuje vypořádat se s nimi s mnohem větší mírou obecnosti.
Naše stanovisko:
Považujeme za procesně nesouměrné, aby u záměru s tak zásadním dopadem na krajinu a život v obcích byl prostor pro věcnou obranu občanů legislativně zúžen na tento méně striktní režim. Mohli bychom tento přístup k veřejnosti komentovat obšírněji, ale věříme, že si každý občan dokáže o kvalitě takto nastaveného dialogu udělat úsudek sám.
Jak z připomínky udělat silný nástroj?
Právě proto, že je připomínka v základu „slabší“ kartou, musíme ji hrát o to precizněji. Jedinou cestou, jak přimět pořizovatele k adresné odpovědi, je vysoká odbornost a masovost. Čím více konkrétních a věcně podložených připomínek (zejména ve Variantě A) úřad obdrží, tím obtížnější pro něj bude přejít je bez povšimnutí.