Hrozí riziko energetické nesoběstačnosti ČR
Vzpomínám na jeden vtip z 80. let. Přijede z Ameriky pán v saku s černým kufříkem do obchodního domu Kotva, objedná se ke generálnímu řediteli a na otázku, co by rád, odpoví, že by chtěl obchodní dům koupit. Ředitel odmítne, ale když pán otevře kufřík a je v něm 250 milionů dolarů, zavolá na „vyšší místa“ a po intenzivních poradách svolí.
První den přijde pán jako nový majitel do Kotvy a přikáže dát na oba vchody ceduli „Dnes všechno zboží zdarma“. Lidé chodí nechápavě kolem, někteří nakouknou, a když zjistí, že je to pravda, totálně vybrakují obchodní dům.
Druhý den pán přikáže vyvěsit nápis „Dnes všechno vybavení zdarma“. Lidé přijdou, rozeberou si všechny pulty, pokladny a vybavení kanceláří.
Třetího dne pán přikáže vyvěsit transparenty „Dnes stavební materiál zdarma“. Lidé odšroubují světla, kohoutky a umyvadla na záchodech, rozeberou kotelnu, a nakonec i odnesou okna obchodního domu, až zbude jenom betonový skelet.
Následujícího dne pán spokojeně odjíždí na letiště. Chytnou ho a ptají se, že sice o nic nejde, že to byl jeho obchodní dům, ale ten je přeci na prodávání zboží, a ne na tohle? Pán radostně odpoví: „Víte, já jsem z Hollywodu a my točíme film „První tři dny komunismu“.
To, co nám v době minulého režimu připadalo jako vtip, se ve skutečnosti odehrálo pod vedením nomenklaturní garnitury z Prognostického ústavu a jejích nástupců v přímém přenosu za poslední 3 dekády „svobody“ v post-komunismu, vedeného bývalými zkušenými komunistickými garniturami a zahraničním kapitálem. Sovětská okupace trvala od roku srpna 1968 do roku do listopadu roku 1989, tedy 21 let a 3 měsíce. Organizovaný výprodej bohatství státu a „privatizace“ byl právně potvrzen Opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD počátkem července 1998 a trvá dones, tedy bezmála 28 let. O sedm let déle jsme tu okupováni zvrácenou politikou výprodeje, zahraničním kapitálem a vládnutím „politiků“, kteří namísto služby zemi nehorázně bohatnou na provizích z výprodeje státu. V tomto prostředí jsme vychovali celou jednu generaci, která snad i věří, že je toto prosperita, demokracie a „trvale udržitelný rozvoj“. Ve skutečnosti jsme dospěli do stádia, kdy už není co krást.
První „den“ jsme si nechali vytunelovat nebo vyprodat všechny fungující podniky. Za minulého režimu jsme měli také spoustu podniků zahraničního obchodu a ekonomické diplomacie, obojí šlo do kytek i s tímto procesem. Druhý „den“ jsme si nechali vyprodat síťové služby, vodu, plyn, teplo, k tomu všechny finanční instituce – banky a pojišťovny, nemáme jednu firmu, která by stavěla silnice, ale všechny vybírají od státu vysoké ceny a najímají si české dělníky s českým betonem. Provize vyplatí v České republice a většinu zisku si odvezou do zahraničí.
Podobně jako v tom příběhu obchodního domu Kotva, který stál v době vzniku miliardu korun a byl nevětším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě, nám tu zbyly už pouze tři prvky budoucího výprodeje: zvyšující se poplatky, pracovní chudoba v montovnách a výprodej přírodního bohatství.
Když srovnáme poplatky s daněmi, daně alespoň zůstávají ve státě a stát jako špatný hospodář jich užije kolem 50 % k tomu, k čemu jsou určeny, a zbytek neefektivně nebo korupčními mechanismy přerozdělí. Ale aspoň nám polovina zůstane. Když stát takovou společnost „zprivatizuje“, tedy vyprodá, zvýší se cena jejích služeb a na daních nám nezůstane vůbec nic, musí je pak zvyšovat a vybírat od jiných. Spočítejte si, kolik platíme za elektřinu, teplo, bankovní poplatky, pojistné, telekomunikace, internet a další služby včetně potravin. Když už z nás politici udělal chudou zemi, dalo by se předpokládat, že těch „luxusních“ služeb síťových společnosti a bank u nás bude méně a podobně jako v Německu budou u nich jezdit v Mercedesech a u nás v levnějších Škodovkách. Opak je ale pravdou, jsme evropským rájem výběru za nejdražší služby všeho druhu, které jsou mnohdy horší než služby poskytované stejnými společnostmi v jejich mateřských zemích. Pokud si spočítáme rostoucí poplatky za bydlení, hypotéky, teplo a další služby a rostoucí ceny potravin, zaplatíme zahraničním výběrčím nejméně 10x více než vlastnímu státu na daních. A politici dále volají po „tržním prostředí“, které sami z důvodu provizí regulují takovým způsobem, aby monopoly vydělávaly na jejich vlastních voličích. Nenažranost těchto politiků i monopolů je vidět na absurdních cenách ve zbídačené zemi, které jinde v Evropě nemají, včetně keťasských cen domácí elektřiny.
Československo bylo ještě za Rakouska-Uherska, za První republiky, a dokonce i za socialismu zemí průmyslu a inženýrů. Dnes to už málokdo chce studovat, a zahraniční kapitál potřebuje kvalifikovaně zacvičené „operátory“ k robotickým linkám do montoven. Na to technický um nepotřebují, stačí poslouchat školení a pracovní příručky zahraniční centrály přeložené do češtiny. Druhou kategorií je mládež, která mnohdy ani nedostuduje, ale nastoupí jako výběrčí poplatků a „poradce“ do banky, pojišťovny nebo telekomunikační společnosti. Oni netvoří celospolečenský profit, ale zisk zahraničních společností, který proudí mimo tuto republiku. To, jak se ti úspěšnější mají dobře, svědčí ve skutečností o objemu vybíraného kapitálu, který si svým pomocníkům může dovolit zaplatit lépe, než se mají ostatní lidé. Je to podobné, jako kdysi lepší životní úroveň členů strany.
U přírodního bohatství prodáváme kde co. Na jednu stranu „chráníme“ výměnu oken a barvu omítek v památkových zónách mnohdy až absurdním způsobem, ale vyprodáváme stále lesy na stojato, většina dřevozpracujících závodů stojí na druhém konci hranice. Zavíráme doly, ale vyprodáváme otevírání nových dolů na lithium pod zemí už předem. Přezdívají nám „skladiště Evropy“ kvůli logistickým halám, které jako houby po deští vyrůstají na naší orné půdě, ale bohužel dávno už nejde o české výrobky. Po dobu jednoho a půl tisíce let byla naše země zemědělsky soběstačná, dokonce i za Hitlera, a dnes nám tuto vlastnost během pár let zlikvidovali a naše zemědělská půda je nyní předmětem výprodeje. U větrných parků to politici naplánovali včetně devastace historické krajiny, kterou tu máme také nejméně tisíc pět set let a přírodní útvary miliony let.
První etapu výprodeje přežila naše energetika jako páteř nebo krevní řečiště ekonomiky v relativním technickém zdraví. Velká státní společnost se částečně rozparcelovala a její části se vyprodaly zahraničím firmám a také oligarchům, kteří je úspěšně tunelovali. Na rozdíl od průmyslových podniků ale ne zcela, protože byla stále poptávka, tedy je vyždímali a prodali dalšímu zájemci. To se stávalo u dolů a u řady tepláren dokonce několikrát.
Po roce 2010 byl do české energetiky úspěšně zaveden princip „Daň z práva na život“ ze druhého dílu Fantomase. Solární baroni měli ideologicky nahradit 30 % uhelné elektřiny, ale ve skutečnosti nahradili pouze necelá 3 %, ještě k tomu fungují jenom ve dne a v létě. Za „obnovitelné zdroje“ jsme ale zaplatili ještě jednou tolik, co za tu normální elektřinu, a někdo to začal pomocí síťových společností pod dozorem státu vybírat do vlastních kapes. Nezaplacení této nedobrovolné soukromé spotřební daně trestal stát sociální exkluzí, odpojením od elektrické sítě. Když se and tím zamyslíme, je to pro naše rodiny brutálnější donucovací prostředek než lichvářský bankovní úrok, který můžeme doplatit nebo se proti němu u soudu bránit. Tady si postavili stroj na peníze na dvacet let.
Druhá etapa „Daně z práva na život“ začala v roce 2022 v době takzvané „energetické krize“. Ve skutečnosti v energetice žádná krize nebyla, v žádném městě v Evropě se nestalo to, že by v něm kvůli nedostatku elektřiny, byť jenom několik hodin nesvítili. Nikde, ani u nás ne. Na Slovensku měli regulované ceny 1,60 Kč, ve Franci za jadernou elektřinu 1,10 Kč a u nás 12 korun z „Lipské burzy“. Ve skutečnosti šlo o tu nejdražší cenu na burze, za kterou okrádali spotřebitele i v době, kdy na burze byla cena nižší, a ještě k tomu přes burzu prodávali pouze 10 % elektřiny a 15 % jí vyváželi. Byl to po mafiánsku zorganizovaný cenový diktát, který zničil část prosperujících podniků a kolem dvou milionů lidí přivedl do energetické chudoby. Svoji brutalitu tento systém už opakovaně předvedl, u nově se konstituujících „větrných baronů“ netřeba doufat v zázrak.
V současnosti se chystá třetí etapa, která je kombinací sofistikovaného zdražování elektřiny, kdy nejprve výrobce větrné elektřiny dostane od státu „aukční bonus“, aby mohl levně prodat elektřinu na burze a zbytek ceny po špatném prodeji mu doplatí stát na úkor valorizace důchodů a mezd. Následuje drahý prodej elektřiny zákazníkovi za „tržní“, mnohdy fixované ceny. Zaplatíme do dvakrát, jednou levný výprodej přebytku v době záporných cen, nazpátek drahý prodej zákazníkovi za „tržní“ cenu. Třetí složkou ceny je takzvaný „regulovaný tarif“ za sítě. Přestavba zemědělské půdy na větrné průmyslové parky je podobná, jako zasíťování pole nebo lesa na novou průmyslovou čtvrť, akorát je na úrovni velmi vysokého napětí 110 nebo dokonce 400 tisíc voltů, a je tedy násobně dražší. Toto vše zaplatí spotřebitel.
Vzhledem k tomu, že nejenom brutální zdražování elektřiny, ale i výprodej přírodního bohatství se stal dnes po vytunelování celého státu běžným prodejním artiklem našich politiků, nikdo se ani nečervená u toho, že chystají stavět u historické hory Blaník větrná monstra vyšší než sama hora. Naše „mezinárodní závazky“ překládají současní politici do závazků trvání výprodeje za každou cenu, kdy už zašli až za hranu energetické chudoby spojené s devastací krajiny a půdy, určené k putování potravin, trvale udržitelnému lesnímu hospodářství nebo k rekreaci. Podobně se alo chovali už u solárních baronů a v „energetické krizi“, kdy jsme měli domácí levné elektřiny nadbytek i na vývoz.
Je zde dvojí lež, dvojí nebezpečí. Devastace krajiny je pouze jedním z nich. Ale i kdybychom osázeli celou republiku „akceleračními oblastmi“ a z naší krajiny vytočili jeden veliký, hučící a blikající průmyslový park s vrtulemi, nahradíme tím jenom třetinu elektřiny, kterou si dnes vyrábíme z domácího uhlí. To nepočítám export do Německa, to by bylo dvakrát tolik.
Ideologie a zvrácený byznys výprodeje má krom zničená krajiny ještě druhé riziko: dovozní závislost České republiky na elektřině vyrobené ze zemního plynu, nebo dovoz zemního plynu na výrobu elektřiny u nás. V době dvou válečných ložisek, která se nezdají v dohledné době utichnout, je ale otázkou, odkud to dovezeme? Krom výprodeje naší krajiny chtějí politici s touto ideologií vyprodat i naši energetickou soběstačnost budoucímu neznámému zájemci, protože žádný stabilní zdroj dovozu zemního plynu do Evropy v době válečné není v současnosti známý.
První den přijde pán jako nový majitel do Kotvy a přikáže dát na oba vchody ceduli „Dnes všechno zboží zdarma“. Lidé chodí nechápavě kolem, někteří nakouknou, a když zjistí, že je to pravda, totálně vybrakují obchodní dům.
Druhý den pán přikáže vyvěsit nápis „Dnes všechno vybavení zdarma“. Lidé přijdou, rozeberou si všechny pulty, pokladny a vybavení kanceláří.
Třetího dne pán přikáže vyvěsit transparenty „Dnes stavební materiál zdarma“. Lidé odšroubují světla, kohoutky a umyvadla na záchodech, rozeberou kotelnu, a nakonec i odnesou okna obchodního domu, až zbude jenom betonový skelet.
Následujícího dne pán spokojeně odjíždí na letiště. Chytnou ho a ptají se, že sice o nic nejde, že to byl jeho obchodní dům, ale ten je přeci na prodávání zboží, a ne na tohle? Pán radostně odpoví: „Víte, já jsem z Hollywodu a my točíme film „První tři dny komunismu“.
To, co nám v době minulého režimu připadalo jako vtip, se ve skutečnosti odehrálo pod vedením nomenklaturní garnitury z Prognostického ústavu a jejích nástupců v přímém přenosu za poslední 3 dekády „svobody“ v post-komunismu, vedeného bývalými zkušenými komunistickými garniturami a zahraničním kapitálem. Sovětská okupace trvala od roku srpna 1968 do roku do listopadu roku 1989, tedy 21 let a 3 měsíce. Organizovaný výprodej bohatství státu a „privatizace“ byl právně potvrzen Opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD počátkem července 1998 a trvá dones, tedy bezmála 28 let. O sedm let déle jsme tu okupováni zvrácenou politikou výprodeje, zahraničním kapitálem a vládnutím „politiků“, kteří namísto služby zemi nehorázně bohatnou na provizích z výprodeje státu. V tomto prostředí jsme vychovali celou jednu generaci, která snad i věří, že je toto prosperita, demokracie a „trvale udržitelný rozvoj“. Ve skutečnosti jsme dospěli do stádia, kdy už není co krást.
První „den“ jsme si nechali vytunelovat nebo vyprodat všechny fungující podniky. Za minulého režimu jsme měli také spoustu podniků zahraničního obchodu a ekonomické diplomacie, obojí šlo do kytek i s tímto procesem. Druhý „den“ jsme si nechali vyprodat síťové služby, vodu, plyn, teplo, k tomu všechny finanční instituce – banky a pojišťovny, nemáme jednu firmu, která by stavěla silnice, ale všechny vybírají od státu vysoké ceny a najímají si české dělníky s českým betonem. Provize vyplatí v České republice a většinu zisku si odvezou do zahraničí.
Podobně jako v tom příběhu obchodního domu Kotva, který stál v době vzniku miliardu korun a byl nevětším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě, nám tu zbyly už pouze tři prvky budoucího výprodeje: zvyšující se poplatky, pracovní chudoba v montovnách a výprodej přírodního bohatství.
Když srovnáme poplatky s daněmi, daně alespoň zůstávají ve státě a stát jako špatný hospodář jich užije kolem 50 % k tomu, k čemu jsou určeny, a zbytek neefektivně nebo korupčními mechanismy přerozdělí. Ale aspoň nám polovina zůstane. Když stát takovou společnost „zprivatizuje“, tedy vyprodá, zvýší se cena jejích služeb a na daních nám nezůstane vůbec nic, musí je pak zvyšovat a vybírat od jiných. Spočítejte si, kolik platíme za elektřinu, teplo, bankovní poplatky, pojistné, telekomunikace, internet a další služby včetně potravin. Když už z nás politici udělal chudou zemi, dalo by se předpokládat, že těch „luxusních“ služeb síťových společnosti a bank u nás bude méně a podobně jako v Německu budou u nich jezdit v Mercedesech a u nás v levnějších Škodovkách. Opak je ale pravdou, jsme evropským rájem výběru za nejdražší služby všeho druhu, které jsou mnohdy horší než služby poskytované stejnými společnostmi v jejich mateřských zemích. Pokud si spočítáme rostoucí poplatky za bydlení, hypotéky, teplo a další služby a rostoucí ceny potravin, zaplatíme zahraničním výběrčím nejméně 10x více než vlastnímu státu na daních. A politici dále volají po „tržním prostředí“, které sami z důvodu provizí regulují takovým způsobem, aby monopoly vydělávaly na jejich vlastních voličích. Nenažranost těchto politiků i monopolů je vidět na absurdních cenách ve zbídačené zemi, které jinde v Evropě nemají, včetně keťasských cen domácí elektřiny.
Československo bylo ještě za Rakouska-Uherska, za První republiky, a dokonce i za socialismu zemí průmyslu a inženýrů. Dnes to už málokdo chce studovat, a zahraniční kapitál potřebuje kvalifikovaně zacvičené „operátory“ k robotickým linkám do montoven. Na to technický um nepotřebují, stačí poslouchat školení a pracovní příručky zahraniční centrály přeložené do češtiny. Druhou kategorií je mládež, která mnohdy ani nedostuduje, ale nastoupí jako výběrčí poplatků a „poradce“ do banky, pojišťovny nebo telekomunikační společnosti. Oni netvoří celospolečenský profit, ale zisk zahraničních společností, který proudí mimo tuto republiku. To, jak se ti úspěšnější mají dobře, svědčí ve skutečností o objemu vybíraného kapitálu, který si svým pomocníkům může dovolit zaplatit lépe, než se mají ostatní lidé. Je to podobné, jako kdysi lepší životní úroveň členů strany.
U přírodního bohatství prodáváme kde co. Na jednu stranu „chráníme“ výměnu oken a barvu omítek v památkových zónách mnohdy až absurdním způsobem, ale vyprodáváme stále lesy na stojato, většina dřevozpracujících závodů stojí na druhém konci hranice. Zavíráme doly, ale vyprodáváme otevírání nových dolů na lithium pod zemí už předem. Přezdívají nám „skladiště Evropy“ kvůli logistickým halám, které jako houby po deští vyrůstají na naší orné půdě, ale bohužel dávno už nejde o české výrobky. Po dobu jednoho a půl tisíce let byla naše země zemědělsky soběstačná, dokonce i za Hitlera, a dnes nám tuto vlastnost během pár let zlikvidovali a naše zemědělská půda je nyní předmětem výprodeje. U větrných parků to politici naplánovali včetně devastace historické krajiny, kterou tu máme také nejméně tisíc pět set let a přírodní útvary miliony let.
První etapu výprodeje přežila naše energetika jako páteř nebo krevní řečiště ekonomiky v relativním technickém zdraví. Velká státní společnost se částečně rozparcelovala a její části se vyprodaly zahraničím firmám a také oligarchům, kteří je úspěšně tunelovali. Na rozdíl od průmyslových podniků ale ne zcela, protože byla stále poptávka, tedy je vyždímali a prodali dalšímu zájemci. To se stávalo u dolů a u řady tepláren dokonce několikrát.
Po roce 2010 byl do české energetiky úspěšně zaveden princip „Daň z práva na život“ ze druhého dílu Fantomase. Solární baroni měli ideologicky nahradit 30 % uhelné elektřiny, ale ve skutečnosti nahradili pouze necelá 3 %, ještě k tomu fungují jenom ve dne a v létě. Za „obnovitelné zdroje“ jsme ale zaplatili ještě jednou tolik, co za tu normální elektřinu, a někdo to začal pomocí síťových společností pod dozorem státu vybírat do vlastních kapes. Nezaplacení této nedobrovolné soukromé spotřební daně trestal stát sociální exkluzí, odpojením od elektrické sítě. Když se and tím zamyslíme, je to pro naše rodiny brutálnější donucovací prostředek než lichvářský bankovní úrok, který můžeme doplatit nebo se proti němu u soudu bránit. Tady si postavili stroj na peníze na dvacet let.
Druhá etapa „Daně z práva na život“ začala v roce 2022 v době takzvané „energetické krize“. Ve skutečnosti v energetice žádná krize nebyla, v žádném městě v Evropě se nestalo to, že by v něm kvůli nedostatku elektřiny, byť jenom několik hodin nesvítili. Nikde, ani u nás ne. Na Slovensku měli regulované ceny 1,60 Kč, ve Franci za jadernou elektřinu 1,10 Kč a u nás 12 korun z „Lipské burzy“. Ve skutečnosti šlo o tu nejdražší cenu na burze, za kterou okrádali spotřebitele i v době, kdy na burze byla cena nižší, a ještě k tomu přes burzu prodávali pouze 10 % elektřiny a 15 % jí vyváželi. Byl to po mafiánsku zorganizovaný cenový diktát, který zničil část prosperujících podniků a kolem dvou milionů lidí přivedl do energetické chudoby. Svoji brutalitu tento systém už opakovaně předvedl, u nově se konstituujících „větrných baronů“ netřeba doufat v zázrak.
V současnosti se chystá třetí etapa, která je kombinací sofistikovaného zdražování elektřiny, kdy nejprve výrobce větrné elektřiny dostane od státu „aukční bonus“, aby mohl levně prodat elektřinu na burze a zbytek ceny po špatném prodeji mu doplatí stát na úkor valorizace důchodů a mezd. Následuje drahý prodej elektřiny zákazníkovi za „tržní“, mnohdy fixované ceny. Zaplatíme do dvakrát, jednou levný výprodej přebytku v době záporných cen, nazpátek drahý prodej zákazníkovi za „tržní“ cenu. Třetí složkou ceny je takzvaný „regulovaný tarif“ za sítě. Přestavba zemědělské půdy na větrné průmyslové parky je podobná, jako zasíťování pole nebo lesa na novou průmyslovou čtvrť, akorát je na úrovni velmi vysokého napětí 110 nebo dokonce 400 tisíc voltů, a je tedy násobně dražší. Toto vše zaplatí spotřebitel.
Vzhledem k tomu, že nejenom brutální zdražování elektřiny, ale i výprodej přírodního bohatství se stal dnes po vytunelování celého státu běžným prodejním artiklem našich politiků, nikdo se ani nečervená u toho, že chystají stavět u historické hory Blaník větrná monstra vyšší než sama hora. Naše „mezinárodní závazky“ překládají současní politici do závazků trvání výprodeje za každou cenu, kdy už zašli až za hranu energetické chudoby spojené s devastací krajiny a půdy, určené k putování potravin, trvale udržitelnému lesnímu hospodářství nebo k rekreaci. Podobně se alo chovali už u solárních baronů a v „energetické krizi“, kdy jsme měli domácí levné elektřiny nadbytek i na vývoz.
Je zde dvojí lež, dvojí nebezpečí. Devastace krajiny je pouze jedním z nich. Ale i kdybychom osázeli celou republiku „akceleračními oblastmi“ a z naší krajiny vytočili jeden veliký, hučící a blikající průmyslový park s vrtulemi, nahradíme tím jenom třetinu elektřiny, kterou si dnes vyrábíme z domácího uhlí. To nepočítám export do Německa, to by bylo dvakrát tolik.
Ideologie a zvrácený byznys výprodeje má krom zničená krajiny ještě druhé riziko: dovozní závislost České republiky na elektřině vyrobené ze zemního plynu, nebo dovoz zemního plynu na výrobu elektřiny u nás. V době dvou válečných ložisek, která se nezdají v dohledné době utichnout, je ale otázkou, odkud to dovezeme? Krom výprodeje naší krajiny chtějí politici s touto ideologií vyprodat i naši energetickou soběstačnost budoucímu neznámému zájemci, protože žádný stabilní zdroj dovozu zemního plynu do Evropy v době válečné není v současnosti známý.
